Strach je základní – nejen lidská – emoce. Najdeme ho u všech národů a kultur, existuje u vyšších živočichů. Mívají ho malí, dospělí i staří. Dokonce se prý víc bojíme než milujeme. Strach je dobrý sluha, ale zlý pán. Jeho základní funkcí je upozornit na nebezpečí, které nám hrozí. Doprovázejí ho neurovegetativní projevy, zpravidla zblednutí, chvění, zrychlené dýchání, bušení srdce, zvýšení krevního tlaku, někdy husí kůže. Jde o normální reakci na skutečné nebezpečí nebo ohrožení, která má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. Tolik wikipedie.
Jak ale uniknout smrti – jak se jí bránit?
Smrti neunikneme. Ale bát se jí také nemá smysl – nedokážu si představit žít bez radosti, v depresi z toho, čemu se stejně nevyhnu. Musím na to jinak. Povím Vám teď o mém strachu ze smrti.
Během třech let jsem zažila odchod čtyř blízkých človíčků.
Nejdřív zemřela sestřenka Mirka. Ne, že bychom měly nějaký blízký vztah, ale přece jen, naše maminky jsou z jednoho hnízda a krev není voda. Mirka v létě oslavila padesátiny a v listopadu jsem ji doprovázela ve smutečním průvodu na poslední cestě.
Byla jen o šest let starší než já.
Na pohřbu se mi začali honit hlavou myšlenky na vlastní smrtelnost. Na to, že mě moje děti stále potřebují a kolik bych toho ještě ráda stihla, než přijde tahle moje poslední chvilka.
Měsíc a půl na to, v prosinci, zemřela maminčina tchýně. Babičku jsem poznala sice až v pubertě, ale měla jsem ji moc ráda. Hrávaly jsme kostky a nebo jen tak sedávaly venku na zahradě a povídaly si. Babička odešla v požehnaných osmdesáti letech po těžké a krátké nemoci.
Můj strach začal nabírat na intenzitě a z roviny duševní se promítnul do roviny fyzické.
Začala jsem pociťovat bolest na levé straně těla – chvíli mě tlačilo pod lopatkou, pak se bolest přesunula pod žebro. Nemohla jsem si bez bolesti sednout, lehnout, prostě nic.
Nerada běhám po doktorech, ale maminka mě tak dlouho přesvědčovala, až jsem zašla k lékaři. Absolvovala jsem vyšetření krve, ultrazvuk břicha, gastroskopii, kolonoskopii. Vše negativní. Jen bolest zůstávala.
O prázdninách následujícího roku zemřela nečekaně teta a o čtrnáct dní později jsme pochovali maminčina druhého manžela. Můj strach dosáhl takové úrovně, že mě děsil už i v noci.
V posteli s námi spává náš pejsek Majki, dvoukilový yorkšírek. Jeho dlouhá srst má zvláštní kvalitu a ráda se cuchá. V takové situaci se prostě musí podrbat. Zatímco spím, Majki se přesune zpod peřiny do pozice co nejblíž ke mně, opře se tělíčkem o můj bok, zvedne zadní nožku a rytmicky podrbkává místo, kde ho to tahá.
V té chvíli se probouzím, cítím jak mi vibruje tělo a hlavou jde okamžitě myšlenka: „Pane Bože, už je to tady – já umírám…“ Ležím nehnutě a v panické hrůze zkoumám, co se děje v těle. Kromě těch otřesů všechno funguje normálně. Sáhnu si na bok, na místo, odkud to vychází, a nahmatám chlupatou kouli!??
AHA – JEŠTĚ ŽIJU…?!??
Tehdy jsem si uvědomila, že strach nasazuje veliké zvětšující brýle. A že s tím musím něco udělat. Jinak se zblázním. A tak začala moje cesta za poznáním.
O to, co jsem objevila a co mi pomohlo, se s Vámi ráda podělím v zápiscích na těchto stránkách.
A ta bolest na levé části těla, která mě trápila víc než dva roky? Někam se záhadně vytratila…
Jmenuji se Naďa Svoboda a jsem certifikovaná dula na konci života. Mým posláním je podpora umírajících a jejich blízkých ve chvílích konečnosti bytí tady na Zemi. Pomáhám přijmout umírání a smrt s pokorou, překonat strach z neznámého a uvědomit si, že i toto období lze prožít vědomě a s láskou, nejlépe v kruhu rodiny. Svoboda rozhodnout se, zda opustíme tento svět nám nebyla dána, ale všichni máme Naději, že život smrtí nekončí. Více o mně prozradí můj příběh.
Jsem autorkou ebooku zdarma 5 věcí, které nás mohou zaskočit na konci života, spoluautorkou základního kurzu pro duly na konci života a spoluzakladatelkou spolku Thymus. Můžete mi napsat na info@dulanakoncizivota.cz