Miluji vyprávěné příběhy. A spoustu jich také žiji. Prozradím vám ten, který se udál za hřbitovní zdí.
Dopoledne mi volalo moje nejstarší dítko: „Mami, je u tebe babička? A můžeš teda za mnou přijet? Zablokovala se mi záda, potřebovala bych je namasírovat…“
Byla jsem v práci a babička – tedy moje maminka – po smrti svého manžela za mnou už třetím rokem denně chodí, nosí mi polévku na svačinu a já jí za to udělám kávu. Protože ve stejném zaměstnání pracovala tři desetiletí, může mě v případě potřeby vystřídat.
Rozjela jsem se tedy do vedlejší obce, kde dcerka s rodinou žije, pomazlila jsem se s nejmladší vnučkou Madlenkou (starší páni kluci byli ve škole) a Nice jsem namasírovala bolavá záda.
Než jsem vyrazila z práce, vyzbrojila mě maminka zapalovačem a svíčkou a prý: „Stav se, prosím tě, na hřbitov, zapálit Pepíkovi svíčku.“
A tak jsem vyrazila na hřbitov.
Od doby co Pepík zemřel uběhlo už 31 měsíců. Maminka na hrob chodí pravidelně co tři dny, aby lampa nezůstala bez světýlka. Občas se tam zastavíme ještě na jeden hrob. Jsou v něm uloženy ostatky Dolfíka Bárty. Zemřel mladý, kdysi dávno na konci druhé světové války.
Bylo mu tehdy 24 let a zahynul nešťastnou náhodou při výbuchu granátu, který použil pro snadnější dobývání pařezů v lese.
Není to můj příbuzný a ani neznám jeho rodinu.
Není to můj příbuzný a ani neznám jeho rodinu. Ale před pár lety jsem koupila domeček, ve kterém se narodil a tak mi přišlo celkem normální zastavit se párkrát v roce na jeho neopečovávaném hrobě a zapálit alespoň svíčku.
Takže: Otevřu bránu a hlavou okamžitě proletí dva hlasy: „Pojď dnes nejdřív k Bartíkovi.“ „Nene, nejdřív za Pepíkem, jako vždycky.“ „Ale no tak, potrénuj trochu pravou mozkovou hemisféru, udělej to obráceně.“ No dobře.
Zamířím k Bártovu hrobu, pokládám věci co mám v ruce na obrubník, z lampy vyndám vyhořelou svíčku, vkládám novou, zapaluji knot, vracím lampu na původní místo, sbírám věci a jdu na protější stranu hřbitova, k místu kde odpočívá Pepík a jeho rodiče.
Zopakuji celý postup. Rozhlídnu se kolem sebe a najednou koukám jak je krásně na světě – po zamračeném ránu ani stopa, vysvitlo sluníčko, škoda ten prchavý okamžik nezachytit čočkou mobilu. Cvak, cvak, cvak
Je čas jít. „Ahoj Pepí, zase přijdu.“ „Zase budeš spěchat? Jako vždycky…“ Usměju se – jeho věta, když jsem se před pár lety stavila jen mezi dveře. Loučím se v duchu. Seberu odložené věci a jdu cestičkou z drobných bílých kamínků zpět k bráně. A zase ty dva hlasy v hlavě: „Hele, pojď ještě k Bártovu hrobu, udělej si fotku i tam.“ „Nene, nejdu, je čas se vrátit do práce, babička pospíchá domů.“ „Ale no tak, pojď, nezdrží tě to tolik.“
Adolf Bárta 
Starý náhroobek
Dobře, jeden snímek mě nezabije. Vezmu to od brány doleva, k jedinému hrobu porostlému břečťanem. Kouknu k lampičce, ve které jsem před chvílí rozžehla svíčku a vidím, že vedle ní leží moje klíče od auta.
Tyjo, díky kluci .
Teď bych nejspíš běhala po celém hřbitově, propadlá panice a hledala ztracené klíče.
Intuice, napojení, říkejte tomu jak chcete …
Vyplatí se ten tenký hlásek v sobě poslouchat. Pokud ho i vy vnímáte, nepodceňujte ho. Pěstujte umění rozeznat a poslouchat vnitřní vedení v sobě. Přijměte možnost, že existuje něco víc než jen to na co si můžeme sáhnout rukama. Usnadní vám cestu životem.
Jojo, je něco mezi Nebem a Zemí …
Jsem provázející na cestě k vědomému odchodu. Pomáhám přijmout smrt s pokorou, překonat strach z neznámého a uvědomit si, že i toto období patří k životu stejně jako narození. Lze jej prožít vědomě a s láskou, nejlépe v kruhu rodiny. Můj příběh najdete tady>> . Jsem autorkou ebooků zdarma Jak zvládnout v klidu odejít , Dříve vyslovené přání a Meditace od-puštění rozloučení a spoluautorkou žádaného kurzu Dula na konci života. Se společně naladěnými dušičkami jsme založily projekt Death Cafe Czech. .
