Teorie, jaké to bude po smrti, jsou různé. Liší se podle našeho místa kde žijeme, náboženství, které vyznáváme (nebo nevyznáváme), podle našeho světonázoru.
Poslední dobou si jen tak pro sebe dělám nenápadně průzkum ve svém okolí a velká část z oněch dotázaných je přesvědčená o tom, že po smrti nic není.
Mám svou teorii – prakticky si ji můžu ověřit samozřejmě až umřu, což doufám nebude hned tak brzy. Ale od doby mého dospívání, a že už to je pěkná řádka let, se mi dějí takové zvláštní věci. Věci, o kterých raději moc nemluvíte, protože jste za blázna :-). Jelikož už jsem v životě nabrala pár zkušeností, několikatery boty prošlapala, pár litrů slz vyplakala a milion úsměvů rozdala, je mi tak nějak jedno, jestli je můj světonázor přijatelný ostatními v rámci jejich nazírání nebo ne. A tak moje vnímání pouštím směle do světa.
Když si položím otázku Co je to smrt?, musím si nejdřív položit otázku Co je to život?
Co je to život? Období od počátku oplození vajíčka spermií do posledního vydechnutí? Ano. Je jedno jak dlouho toto období trvá. Důležitější je kvalita prožití ono času, který je nám dán na této Zemi k dispozici. Nabízí se další otázka. Jaký je smysl života?
Jaký je smysl života?
Žijeme opravdu proto, abychom se naučili chodit po dvou, mluvit, počítat, psát, chodit do práce, plodit potomky – aby se řetězec života nepřetrhl a zemřeli ? Nějak mi to nesedí. Proč máme k dispozici tolik smyslů, proč potkáváme určité lidi, proč neutečeme před situací, které se chceme vyhnout a ona nás v čase stejně nemine? Opravdu jsme jen náhodně na světě? Otázky, které jsem si pokládala, když jsem byla asi o tři desetiletí mladší. S přibývajícími lety přicházely i zkušenosti a nové poznatky, které vyústili v moje přesvědčení:
- Přicházíme na tento svět, proto, abychom získali nové zkušenosti.
- Všechno co prožíváme jsou životní lekce.
- Situace, do kterých se dostáváme, nás mají posunout někam dál.
- Rozhodnutí, která děláme, jsou na naší svobodné vůli.
- Lidé, které potkáváme, zrcadlí naše vlastní chování a jednání.
- Všechno má svůj čas.
- Co tě má potkat, před tím neutečeš.
Jak vidím smrt já
Smrt není konec. Je to přechod. Odložíme své hmotné tělo jako odkládáme zimní kabát, a přejdeme do jiné úrovně bytí. Mnohokrát jsem si v praxi při doprovázení umírajících ověřila jak se “ vypíná“ energetický systém člověka, pěkně od spodu, od první čakry směrem nahoru, jako když rozepínáte knoflíky od blůzky. Teprve po rozpadu energetických center ustává srdeční rytmus, přichází poslední výdech a nastává smrt. Mluvím teď o „technické stránce“, ne o bolestech, lásce, emocích, slzách …
Žít život jen z materiálního hlediska je jako stát u okna a koukat přes sklo ven. Hledat a nacházet další možnosti bytí je jako sáhnout po kličce, okno otevřít, vyklonit se z něho, cítit závan větru, sluneční paprsky na tváři, slyšet zpívat ptáky a cítit vůni květin…
Na youtube jsem našla video, jehož odkaz sdílím. Stojí za shlédnutí. Vždycky může být všechno jinak než jak si myslíme. Důležité je vůbec si tu možnost připustit.
Od ♥ k ♥ Naďa
Jsem provázející na cestě k vědomému odchodu. Pomáhám přijmout smrt s pokorou, překonat strach z neznámého a uvědomit si, že i toto období patří k životu stejně jako narození. Lze jej prožít vědomě a s láskou, nejlépe v kruhu rodiny. Můj příběh najdete tady>> . Jsem autorkou ebooků zdarma Jak zvládnout v klidu odejít , Dříve vyslovené přání a Meditace od-puštění rozloučení a spoluautorkou žádaného kurzu Dula na konci života. Se společně naladěnými dušičkami jsme založily projekt Death Cafe Czech. .
